In order to ensure the highest quality of our services, we use small files called cookies. When using our website, the cookie files are downloaded onto your device. You can change the settings of your browser at any time. In addition, your use of our website is tantamount to your consent to the processing of your personal data provided by electronic means.
Back

Prohlášení polského Ústavu paměti národa (IPN) v souvislosti s článkem prezidenta Putina

19.06.2020

Není to poprvé, co se ruský prezident pokouší oživit stalinistickou vizi moderních dějin. Ta byla vytvářena v komunistické éře spojováním selektivní interpretace faktů, polopravd a propagandistického falšování skutečnosti. Vznikal alternativní obraz historie odlišující se od reality. Totalitní Sovětský svaz v něm byl obsazován do role země s dobrými úmysly, ochránce míru a bezpečnosti národů, šlechetného vítěze v boji s nacistickým Německem. Tato zkreslená vize dějin byla diktována jako povinná nejen v SSSR, ale také v dalších zemích zotročených Moskvou po druhé světové válce. V té době hrozily těžké represe za odhalování pravdy o skutečné úloze SSSR v evropských dějinách, pravdy o zotročování zemí střední a východní Evropy, pravdy o sovětských zločinech proti míru, o válečných zločinech a zločinech proti lidskosti. Je až s podivem, že ruský prezident se v dnešním svobodném světě pokouší propagovat tvrzení, která jsou téměř doslovnou kopií propagandy z dob Stalina a Brežněva. Například v článku publikovaném v americkém čtrnáctideníku „The National Interest”.

Instytut Pamięci Narodowej

Mnichovskou dohodu historikové hodnotí negativně již dlouho, vždyť je těžké hájit nečinnost Západu, který měl splnit své záruky spojenecké pomoci při napadení Polska v roce 1939. Avšak i tyto hříchy Velké Británie a Francie, jejich důvěřivost a přijetí Hitlerových požadavků v roce 1938, pasivita vůči agresi v roce 1939, jsou nesrovnatelné s aktivní rolí, kterou sehrál Sovětský svaz spolu s hitlerovským Německem při rozpoutání druhé světové války. Pakt Ribbentrop-Molotov spojil oba signatáře v aktivní politice agrese proti v té době ještě svobodným národům střední a východní Evropy. Jeho přímým důsledkem bylo společné napadení Polska – dne 1. září 1939 nacistickým Německem a 17. září 1939 sovětskými vojsky. Tímto způsobem dvě totalitní země zažehly světový konflikt, který si vyžádal miliony lidských životů.

Ruský prezident se již několikrát s veškerým cynismem pokusil obvinit z odpovědnosti za vypuknutí druhé světové války právě Polsko – oběť společného ozbrojeného vpádu Sovětského svazu a Německa. Zdá se, že kritické argumenty ruského prezidenta o versailleském míru rezonují se slogany formulovanými již v meziválečných letech téměř jednohlasně národně socialistickou propagandou v Německu a komunistickou propagandou v SSSR. Je až udivující, že ruský prezident se prostřednictvím selektivně zvolených a tendenčních poznámek k polsko-československému sporu o pohraničí, který v letech 1919–1938 zatížil vzájemné vztahy, nebo citátů vytržených z kontextu pokouší zastínit zločinný rozměr vojenské spolupráce dvou diktátorů – Hitlera a Stalina – o rok později.

Prezident ve svém textu nevzpomenul, čím ve skutečnosti byla sovětská invaze do Polska. Nevysvětlil, jak se k jeho staronové (stalinistické) tezi o zvýšení bezpečnosti SSSR vztahují masové represe proti civilnímu obyvatelstvu. Nehovoří o osudu stovek tisíců civilistů, bezbranných mužů, žen a dětí deportovaných z oblastí okupovaných sovětskými vojsky do pracovních táborů v hloubi Sovětského svazu. V době Stalinova kamarádíčkování se s Hitlerem sovětské služby svými zločiny a zotročováním připravily peklo na zemi milionům lidí. 

Prezident se nezmínil, jak s tímto údajným sovětským zájmem o bezpečnost národů souvisí vyvraždění tisíců polských válečných zajatců v Katyni a na jiných popravištích, což sami Rusové v Norimberku označili za genocidu (připisujíce ji Německu). Nezmínil se o násilné agresi proti Finsku, které připadlo Sovětům na základě paktu Ribbentrop-Molotov. Nezmínil se, že právě za to byl Sovětský svaz ze Společnosti národů, kterou kritizuje, vyloučen jako stát – agresor. Přezíravé zdůvodňování násilné anexe Litvy, Lotyšska a Estonska ze rtů současného vůdce ruského státu musí vyvolávat obavy. Máme toto všechno chápat také jako úplné přijetí brutálních represí a zločinů proti civilnímu obyvatelstvu ve všech zemích okupovaných Sovětským svazem v letech 1939–1941? Stejně tak by mohlo být ospravedlněno napadení Československa hitlerovským Německem – opomíjením jeho politiky násilí a agrese – vždyť Hitler také podsouval dokumenty o zřeknutí se nezávislosti. Prezident se nezmiňuje o dodávkách sovětských surovin Třetí říši při napadení Norska, Dánska, Belgie, Nizozemska a Francie a během bitvy o Británii, ani o dalších důsledcích sovětsko-německé spolupráce.

Prezident Putin představuje válku proti svému dřívějšímu spojenci Německu, která vypukla v roce 1941, podle stalinského vzoru. Rudá armáda utrpěla těžké ztráty a ve střetu dvou totalitních mocností nakonec zvítězila. To nikdo nepopírá. Je však povinností civilizovaného světa připomenout, že obě země – Sovětský svaz i nacistické Německo – vedly od roku 1939 agresivní války a obě země ve jménu ideologických cílů národního socialismu a komunismu neváhaly vraždit a zotročovat miliony lidí.

Světu i Rusku je třeba připomínat, že Sovětský svaz využil svého vítězství nad Třetí říší k nové etapě agresivní politiky vůči Polsku a dalším evropským národům. Znovu se zmocnil východních vojvodství Polska a zbývající část země připravil o svobodu, bez ohledu na skutečnost, že Polsko během celé války bojovalo proti Německu jako spojenec. Když v roce 1945 Západ oslavoval konec války, ve středu a na východě evropského kontinentu, za železnou oponou, přetrvával i v této nové době útlak pod sovětskou nadvládou. Sovětský svaz pokračoval ve své politice zločinu, represí a teroru. Stalinistické služby násilně vysídlovaly celé národy z jejich původních území. Zajatci různých národností byli neustále odváženi v dobytčích vagonech do internačních táborů – gulagů. Stalinská propaganda zakazovala o tom všem mluvit a ani ruský prezident se dnes o tomto nehodlá zmínit.

Je příznačné, že projev prezidenta Putina se překrývá s 80. výročím vpádu Rudé armády do Pobaltí a okupace Litvy, Lotyšska a Estonska, která znamenala ztrátu nezávislosti těchto zemí na několik desetiletí. Tento projev byl zveřejněn těsně před 75. výročím zakončení politického procesu s šestnácti vedoucími představiteli Polského podzemního státu. Jako představitelé spojenecké země byli pozváni na jednání s Rusy. Avšak navzdory poskytnutým bezpečnostním zárukám byli zatčeni, odvezeni do Moskvy a odsouzeni ve vykonstruovaném procesu. Polský místopředseda vlády, jeden z ministrů a velitel polské Zemské armády se ze sovětského vězení nikdy nevrátili. To může symbolizovat tragický rozměr dědictví zotročení střední a východní Evropy sovětskou totalitou.

Ruský prezident má pravdu v tom, že dějiny je lépe ponechat odborníkům a důvěryhodným historickým badatelům. On sám nemusí vést velké kampaně popularizující historii. Stačí, aby historikům opět zpřístupnil sovětské a ruské archivy.

{"register":{"columns":[]}}